Boží muka se objevují v české krajině kolem 13. století. Znázorňují sloup, u něhož dal Pilát Pontský bičovat Ježíše Krista. Proto pojmenování muka neboli utrpení či mučení.

Boží muka patří do skupiny drobných sakrálních památek, které tvoří kulturní krajinu. Byly stavěny na rozcestích, na návsích ale i na místech zázračných, šťastných či tragických událostí.

Například byla zřizována také u cest, které vedly k šibenicím, aby zde mohli odsouzení vykonat své poslední modlitby, nebo u polí, kterým měla zajistit bohatou úrodu. Budovala se i v letech hladomoru a morových epidemií, jako pokání za spáchání nějakého hříchu nebo jako vyjádření vděčnosti Bohu. Ač byly důvody ke vztyčení božích muk různé, primárně byla určena k veřejné zbožnosti, byla pobídkou k zastavení a modlitbě.* 

Rovněž sloužila jako orientační bod v krajině.

Následná péče o tyto sakrální památky.

Boží muka musela odolávat jak povětrnostním podmínkám a času, ale také různým druhům vandalizmu. Například jim byla přikládána nadpřirozená moc, a proto byly jejich části používány jako amulety. Až ve 30. letech 19. století vyšlo biskupské nařízení o nutnosti udržovat tyto památky. Byli vybíráni tzv. patroni, kteří se měli o ně starat. U nově stavěných božích muk již musela být zajištěna i následná péče v podobě uloženého kapitálu na opravu památek v budoucnu spolu s povinností následných majitelů objektu se o památku starat.

K další devastaci došlo po roce 1945, kdy měly obce i města povinnost odstranit všechny německé nápisy, symboly a pomníky připomínající dobu nacistické nesvobody, ale bohužel zmizelo i mnoho sakrálních památek, které s okupací neměly nic společného. Další vlna devastace pak proběhla v roce 1948-dle záznamů v archivech památkových ústavů-kdy všechny sakrální stavby byly označovány jako „třídně nepřátelské“.

Po tomto období aktivního ničení následovalo období nezájmu o tyto památky. Až v 80. letech 20. století se začal objevovat zájem o záchranu a obnovu těchto památek, který někde ještě narážel na nevoli místního obyvatelstva. Ale od konce 90. let 20. století se tyto památky začaly těšit vzrůstající pozornosti, což mělo za následek jejich záchranu. V současnosti tedy můžeme vypozorovat dva trendy v zájmu o boží muka. Jednak snahu o navrácení do původní podoby, někdy i funkce, jednak obchodování s nimi jako se „zahradními artefakty“ nebo „stavebními prvky“. **